Katekarin - část druhá - V domě
Část druhá – V domě
Albellus přiběhl domů a už ve dveřích volal: „Mami! Mami!“ Avšak nikdo mu neodpovídal, což bylo divné vzhledem k tomu, že se dost opozdil a matka na něj jistě čeká s jídlem. Vešel tedy do kuchyně a spatřil děsivý výjev. Na zemi tu ležela jeho matka. Sklonil se nad ní a otočil ji na záda. Chlapec hrůzou sotva dýchal, pak se rozplakal. Vypadalo to tu, jako by tu řádilo nějaké zvíře. Albellus tam jen tak seděl a tisknul se k matce. Jeho jediná příbuzná, jediná osoba jemu drahá, jediná osoba, která ho dokázala ochránit. Ne! On měl ochránit ji, měl tu být! „Zabili by tě taky,“ říkal mu nějaký instinkt. Albellus zaťal ruce v pěst, až mu zbělaly klouby! Cítil, jak jím prostupuje vztek. Ale na koho vlastně? Na sebe, že tu nebyl? Na K’ate-karina, že ho chtěl něco naučit? Ne, to teď nebylo důležité! Jak si chlapec vzpomněl na svého nového učitele, v tu chvíli mu ruce obalil oheň, ale ne klasický oranžovo-červený, nýbrž světle modrý. Vtom za sebou něco uslyšel, otočil se a mávl rukou tím směrem. Z ohně, který mu obaloval již celé paže, se oddělila malá koule a zasáhla podivné stvoření, které se ho chystalo napadnout. V mžiku spadlo mrtvé k zemi s černou spáleninou na hrudi. Tu jeho matka vydala nezřetelný, sotva slyšitelný vzdech. Chlapec ji tedy položil do ložnice na postel a dělal všechno možné, aby jí bylo lépe.
O několik hodin později se matčin zdravotní stav skutečně zlepšil. Pak začal Albellus uklízet. Nebyla to snadná práce, ale po nějaké chvíli byl hotov. Teprve teď si uvědomil zvláštní věc. Přes všechno, co se stalo, mu něco říkalo, co má dělat. Zavrtěl nad tím hlavou a rozhodl se zkoumat onoho podivného skřeta. Vzal v otcově knihovně několik knížek a sedl si na zem do chodby k mrtvému stvoření. Jeho otec se zabýval zkoumáním podobných zvláštních tvorů, věnoval tomu spoustu let a za tu dobu objevil a popsal mnoho nových organismů, avšak konkrétně tohohle nemohl Albellus v žádné otcově knize najít. Prošel všechny knížky ještě jednou, ale opět marně. Šel tedy opět ke knihovně a zkoumal další knihy. Jednu po druhé prohlížel, a když narazil na nějakou, která, byť jen vzdáleně, vypadala, že by mu mohla pomoct, ještě jednou ji celou důkladně prošel.
Nic! Našel jen zaprášenou kuchařku a pár pavouků. Náhle ho však zaujala podivná dlaždice za knihovnou. Vlastně to byl drobný reliéf zobrazující hořící postavu. Ne! To není možné! Vždyť je to ten tvor, kterého zabil! Přejel po reliéfu rukou. Pak odstrčil knihovnu stranou a prohlížel si stěnu za ní. Jak to, že si toho reliéfu nikdy nevšimnul? Znovu ho přejel rukou a teprve teď si všiml drobné nerovnosti. Okolní zeď vystupovala o centimetr víc než dlaždice. Vzal si v kuchyni ostrý nůž a začal odstraňovat tenkou vrstvu omítky. Za pár hodin byl hotov. Odkryl celou plochu stěny a naskytl se mu pohled na kamennou zeď, která měla uprostřed železný rám s dveřmi, přičemž reliéf byl přímo uprostřed. Zatlačil na něj a dveře se s tichým cvaknutím otevřely směrem od něj. Objevilo se schodiště někam dolů. V tu chvíli uslyšel u vchodu nějaké hlasy. Rychle dveře zavřel a utíkal do chodby, kde stále ležel ten tvor. Rychle ho chytl za ruce a odtáhnul ke knihovně, pak do té místnosti zavřel dveře a zamkl je na klíč, který si schoval pod halenu. Ve stejný okamžik vstoupilo do domu několik lidí z města. Albellus je pozval do kuchyně na čaj a byl rád, že to tu předtím uklidil. Když se všichni usadili a čaj se již vařil, začali návštěvníci mluvit. „Přišli jsme za tvou matkou. Je doma?“ Chlapec se rozmýšlel, co říct. „Jak se to vezme,“ pravil nakonec smutně. Muž povytáhl obočí v tázavém gestu. „Je doma, ale nechce být rušena.“ Muž otevřel a zase zavřel ústa. „Byl bych rád chvíli sám,“ pravil chlapec. Muži tedy odešli, a když za nimi Albellus zavřel dveře, slyšel jejich dohodu, že o tom poví starostovi, aby to nechal vyšetřit a kluka zavřít. Pak jeden uviděl chlapce za dveřmi a chtěl je otevřít, avšak byly zamčené. Chlapec se tedy rozběhl pevně rozhodnut. Posbíral si do batohu pár nejdůležitějších věcí jako je jídlo, náhradní oblečení a podobně. Nakonec si vzal z truhly otcův meč a chvíli hledal nějakou pochodeň nebo lucernu, když si uvědomil, že vlastně žádnou nepotřebuje. Prostě jen v ruce vyvolal kouli toho modrého ohně, zatlačil na reliéf a začal sestupovat dolů.
Konec druhé části!
Adam