Sen nebo skutečnost
Sen nebo skutečnost?
Nikdy bych nevěřila, že se takové věci mohou stát, kdybych se na vlastní oči nepřesvědčila, že něco takového nejspíš opravdu existuje. Víte, popravdě řečeno jsem celkem realista. Nevěřila jsem nikdy na nadpřirozené jevy, na duchy ani na kdovíjaké bohy. Kdybych někde četla takový příběh, myslela bych si, že se dotyčný zbláznil.
Začalo to přesně před týdnem. Jako obvykle jsem se vracela z práce asi kolem osmé večer. Pracuji totiž jako servírka v jedné restauraci v nedalekém městě. Zaparkovala jsem na příjezdové cestě a šla k domovním dveřím. Chtěla jsem zrovna strčit klíč do zámku, když jsem si všimla, že dveře jsou pootevřené. Polila mě horkost. Vždyť vždycky dveře zamykám. Pomalu jsem vstoupila dovnitř. „Je tu někdo?!“ vykřikla jsem přiškrceným hlasem. Nic se neozvalo. Prohledala jsem dům, ale nikde ani stopy po tom, že by tam byl někdo cizí. Asi jsem jen špatně zavřela dveře, když jsem odcházela. Příště si na to dám pozor. Večer jsem ale nemohla usnout, pořád jsem měla nepříjemný pocit, že něco není v pořádku.
Druhý den ráno jsem při svém odchodu ještě dvakrát zkontrolovala, že je skutečně zamčeno. Celý den v práci se mi neuvěřitelně vlekl, nic se mi nedařilo a pořád tu byl ten nepříjemný pocit.
Když jsem večer došla k domovním dveřím, bilo mi srdce jako splašené. Stiskla jsem kliku a mé nejhorší představy se naplnily, opět bylo odemčeno. Prohledala jsem celý dům, ale nikde nic nechybělo. Jen v mojí ložnici byla rozsvícená lampička. Tady přestává všechna legrace. Přece nejsem blázen! Jsem si jistá, že jsem zhasla a ještě víc jsem si jistá, že jsem zamkla dveře.
Tato noc byla ještě horší. Měla jsem pocit, že mě někdo sleduje. Za oknem jsem uviděla stín vysoké postavy. Určitě. Když jsem ale záclonu odhrnula, postava zmizela.
Stejně to probíhalo i několik dalších dní. Dveře byly odemčené, lampička rozsvícená a někdo tam venku mě sledoval.
Nejhorší přišlo teprve včera večer. Ze spánku mě probudily divné zvuky. Opatrně jsem vstala z postele a šla se podívat, co by to mohlo být. Tentokrát bylo rozsvíceno v koupelně a na zrcadle bylo napsáno krví: BRZY SE POTKÁME. V krku se mi udělal knedlík a strachy jsem nemohla ani vykřiknout…
Pak už ale nevím, jestli to byl sen, nebo skutečnost. Každopádně jsem se probudila na lesní mýtině. Kousek přede mnou stála ve stínu stromů ta vysoká postava, kterou jsem pár posledních nocí vídala. Vstala jsem ze země a šla za ní. Někam mě vedla. Pořád hloub a hloub do temného lesa. Cestou jsem padala a zakopávala o nejrůznější větve a kamení. Najednou se před námi objevil starý polorozpadlý kostel s malým hřbitovem. Ta postava mě vedla k jednomu z náhrobků. Když jsem se na něj podívala zblízka, polekala jsem se. Stálo tam moje jméno. „To přece není možné. Já jsem tady a živá!“ vykřikla jsem. „Prozatím,“ odpověděla postava ledovým hlasem…
A vtom jsem se probudila. Všude po těle jsem měla škrábance a modřiny, jako bych v tom lese opravdu byla. Tak tedy nevím, bylo to skutečné? A jak jsem se tam vůbec dostala…?
Něco mi říká, že duchové existují. Něco mi říká, že tam venku na mě čeká smrt.
Zuzka Vaculovičová